PLAČÍCÍ FONTANA.

K sladké písni slavíka

slyšte ji, jak naříká

spadlá krůpěj ke krůpěji

jako slza veliká.

Nezvoní již, nezpívá

fontána ta plačtivá,

se spěžové misky vzdechem

slza jen se odlívá.

Slyšeti je každý den

její vzlyk a její sten,

v zahradě jen přistup blíže

v šerém houští utajen.

Když kol ticho jako hrob,

když zvon dozněl beze stop,

v zahradách cos rozvzlyklo se,

a vzlyk ten žhne do útrob.

Žlutým listím postlána

nad čím pláče fontána,

po čem vzdychá usedavě

od večera do rána?

Pohádka šla zahradou,

s družinou svou královskou

u fontány plesávala –

zašla, zhasla s krásou svou.

Zašla – chtěla nechtěla,

loutna její dozněla,

pro ni tiché slzy kanou,

ta pohádka umřela.