Plačtivá historie.

Truchlí děva, naříká si,

hlavu do svých dlaní kloní,

štká a vzlyká, vzdychá, pláče,

velké, hořké slzy roní.

Jistě ztrátu oplakává

svého otce neb své matky

neb snad bratra vzdáleného

neb shořelé svoje statky.

Ach, ne – slyš jen její nářek,

slzy mocným proudem kanou:

„Masopust pryč, jak pak dlouho

mám já zůstat ještě pannou?“