PLAKÁNEK.

Zlobný čas tvé změnil rysy;

klesla’s, hrdá Kosti,

ve svých zdech však vzácné kdysi

vídala jsi hosti;

mezi nimi, zvěst jak praví,

vznešený byl Vlach,

jehož býval pohled žhavý

mnohým pro postrach.

Pode hradem v nízké chatce

chudá vdova žila

s dcerkou, podporou jež matce

jedinou tu zbyla.

Chudá dívka, vnadami je

bohata však dost,

těch si dobře z Italie

vzácný všiml host.

Nejednou, když na krajinu

noc se vlahá snesla,

Italovi ve skal stínu

dívka v náruč klesla.

Závrať jímá vdovu chudou,

až se potácí,

pomní-li, že s dcerkou budou

sídlit v paláci. –

Husté mlhy jeseň spřádá,

sever skučí v zlobě,

slunné otčiny zas vnada

vábí Vlacha k sobě...

Přišel máj a ptáčci milí

pějí o závod;

v chatě pod hradem však kvílí

první lásky plod.

Po miláčku touha sklání

hlavu mladé matce.

Kdy se vrátí? – Z nenadání

zjevil se jí krátce:

v kočáře jel, krásná žena

v jeho objetí –

Jako bleskem zasažena

klesla k dítěti – – –

Tam, kde věž se dívá hradní

do hluboké tůně,

zavřela se voda nad ní,

srdce nezastůně.

Že však v noci slýchat matku,

pláč až srdce rve,

Plakánkem lid na památku

tichý údol zve.