PLAMEN.

Kdys večer ouvozem jsem kráčel domů,

stesk vánku naslouchal a píseň stromů,

a duše moje snivá, unylá,

přes holá pole bloudila.

V tom na mezi kdes’ vzplanul oheň malý;

snad děti se tam odpoledne hřály,

shas’ oheň, jiskra jedna zbyla jen,

a z té byl plamen roznícen.

A rostl, praskal, šlehal slabě kolem

a pomalu se šířil pustým polem –

jak malá hvězda v nebes výšině,

tak zářil v tiché krajině.

Teď šlehl víc, teď zhas’, teď vzplanul zase

a svítil tiše v třepotavém jase.

Žár, světlo a ruch! – Symbol života!

– A kolem byla temnota...

V tom vichr divý pojednou se zvíří,

a vyje, rozmetává žhavé pýří,

a jiskry letí výše do vzduchu

a umírají bez ruchu.

To nastal boj! – Ten malý, tichý plamen

pjal kolem na sta třepotavých ramen

a dlouho bránil se až k údivu

a hledal sobě výživu!

Tu přišel déšť, jenž chladně v oheň kanul...

Žár vyšlehl, pak shas’ a znova vzplanul

a dohořel a přece vzplanul zas –

šleh’ ještě jedenkrát a – shas’!

Tma! – Mladá duše má, ty snivé dítě!

I v tobě plál žár jitra na úsvitě,

byl plný záře, vroucí veleby,

jak boží hvězda na nebi!

Tma byla pak a vichr bouřil stále,

však ty’s přec neuhasl, ideále;

ač padly v žár tvůj chladné krůpěje,

ty’s planul dál, pln naděje!...

Je pravda, na tisíce mladých žárů

již padlo v kořisť vichru, chladu, zmaru!

jak oheň onen v bouře přívale,

tak bránily se zoufale.

Však zápal můj – ten musí planouť, musí,

jej žádná všednosť, bohdá, neudusí,

a kdyby shasnout měl ten svatý plam,

můj bože, raděj’ zhynu sám!