PLAMÉNEK MDLÝ...

Tak cize už dnes hlas ten slyšíš zníti.

Květ lhostejný jak v cestu kdyby pad’.

Kdos můž’ jít kol... Snad dnes by mohl jíti

a v smíchu květ ten ve prach zašlapat!

A mníš, že vše už navždy ukončeno,

že uhaslo, co věčně chtělo plát...

Jen úsměv zlý to sladké budí jméno,

kdy nenávisti pustý zbyl Ti chlad!

Plamének mdlý však v srdci dál se třese

a duší tvou jak černý šel by stín. –

Že dávná bolest znovu pozvedne se,

ty nahlédnouti váháš do hlubin,

a sám jdeš žití podél květných břehů

vždy hotov vlnám trosky srdce dát.

Pro mrtvého snu nenávratnou něhu,

pro květ, jejž můž’ kdos ve prach zašlapat!