PLAMENNÉ MOŘE.

Na zemi v listí spadalém hrá odlesk charý,

když slunce s námi loučí se a rosa padá.

Lichotný večer táhle zavolá a všechny slíbí dary

nám ve rtech ženiných, v barvách, jichž plná lada.

Vadnoucí údolí, zkad zvedají se páry

jak smyslů mámení, jak lstivost hada,

to smutné údolí se mění v přízrak jarý,

v němž duše úkoje si nalézt žádá.

List rudý se žlutým se v pádu snoubí

a všechny umírají v stinné hloubi,

jen chvíli plápolá těch barev širé moře.

Ty, který’s čekal závratí, sám kráčíš zticha,

z lích nesmírný chlad podzimu ti v nitro dýchá,

a klesáš, nesa žatvu plamennou, své hoře.