PLAMÍNKY

Oh, kdyby písně moje lhaly

nad tíží trpkých snů a běd –

jak posly marné, bezvýznamné

bych zavolal je zpět!

Ne, nechci, aby cizí mluvou

se ozýval můj mladý svět,

a o slovo lkal milosrdné

svět nedočkavých mladých let.

Nad propastmi když třásli jsme se,

propasti hloubkou hučely.

Tu volal život rozvášněný

a divoký a veselý.

Tu zněly struny rozbouřené,

i hlas se rozkřik’ nesmělý.

Hoj, bývaly to krásné poutě

s pobouřenými rebelly!

Když časem v cestu vála zima,

ohníčku šlehly plameny, –

a k jejich teplu utíkal se

tak často poutník znavený.

I země pohádky své dala,

útěchu, kterou uchovala

každému, kdo chce sudbu trudnou

chabými zdržet rameny.

O, bývají to touhy králů,

jež duší prudké proletí.

Oh, bývají to trpké chvíle,

smutného konce století.

Já přiznal slabost, přiznal pýchu

i roztesknění z nutných hříchů, –

svou nahou pravdu, nahou krásu

tu chtěl jsem vždycky viděti!

Den nachýlil se. Bylo smutno.

Však něčí oči – stále hřály.

Tak bázlivě a zase vroucně

se verše moje ozývaly...

Svůj život spjal jsem v rýmy tvrdé,

a v rytmech poctivosti hrdé

jsem zadých’ v jiskry, které ještě

zapálí, jistě zapálí –!