PLANĚ MÁKY.

Ba, smutně žijem, bezútěšně tak,

že není pouhou skepsí onen mrak,

jenž teď už nesnáší se ani s čela.

Den za dnem táhne šedý, šedý, šedý – – –

a čekáme, kdy přijde naposledy,

jak slední kapka, jež se s nebes schvěla

a ve vlas padla, zachytla se v řase.

Ta krůpěj nejde. Člověku jen zdá se,

že pak snad všem by přec jen lépe bylo,

když na stichlé by srdce lehla zem,

jež ožila by mladým trávníkem,

a na kterou by slunce zasvítilo.

A jdeme sami. Ti, kdož táhnou kolem,

se usmějí nad naším „světobolem“

a unaveně odvrátí svůj zrak

od pohledu, jenž maní na ně padl,

když – zbitý pes – se kolem plotu kradl

a nezakryl svůj krví psaný znak

té přítelkyně, která čeká – Smrti.

Snad dojde brzy – samota nás zdrtí.

Nač říkat to – a věru komu, komu – – –?

Co necítí, to nezná nikdo měřit.

Jen nechtějte nám ze soucitu věřit!

My půjdem raděj hezky zticha domů.

Na koberci se hlasitý krok tlumí,

a mrtvé stěny, třeba nerozumí,

se jistě pohrdlivě neusmějí,

když do strhaných zaplane nám zraků

z těch smutných loží záhon planých máků,

že duše nad ním zalká hlasitěji.

Ba, plané máky! Ohněm v duši padá

ten zážeh jejich, nikdy neuvadá

jich rudý kalich, skrývající jedy,

a krůpěj zvolna střádá za krůpějí,

jež jistě ničí, třeba pomaleji,

a nápoj spánku podá naposledy.

Tak asi dále půjdem sám a sama,

jen lože planých máků pod nohama,

svých smutků pečeť trpkou na svých rtech – – –

Kdes v dálkách budou dětské pláče zmírat,

my zatím v křečích smutnou rukou svírat

to němé, hluché prázdno na ňadrech – – –