PLANETY

Proč odcházíš? Mým miláčkem byls’ přece.

Svou poutí všeho mírem jsi mne našel,

jak čekala jsem tě, ó, zpěvné dítě.

V mých loktech procits’ z pravěkého spánku

a uzřel jsi svou matku, jež tě střehla

a všechno skýtala, bys poznal její něhu

a lásku, dobrotu i nutnou přísnost někdy

k všem jejím dětem, které vedla žitím.

Však tobě zvláštní péči věnovala,

neb tys měl schopnost; stát se jejím pěvcem

i hlasatelem její lidské víry.

Proč odcházíš již? Proč jsi opustil mne?

Můj milenec byl. Na mne mnoho myslil

a vysvětloval všem můj skrytý smysl.

Jak snivý jinoch ženě milované

on něžně snímal závoj za závojem,

až odhalil mou tvář, již tvorstvo mylně

si chmurnou, hrůznou povždy představuje,

by zazářila láskyplným zrakem.

A potom poklek’ přede mnou a zpíval,

jak milenec jen zpívá pro milenku.

V své písni vroucně lidem vypravoval

o spravedlivém poslání mém v světě,

o dvojí tváři mé, jež vždy však tatáž,

jež jednou smrt a jindy život sluje.

Vás obě vždycky miloval jsem stejně,

neb jedno jste a ve všem obsaženy,

a jedno také, kde snad znova začnu

dál vyvíjet se, ztělesňovat v bytost,

jež vyšší bude, než jsem kdysi býval,

neb ve všem duch je, všude žírná hmota

ve Všeho míra prostornosti vládne;

je jedno, jestli zde jsem nebo jinde.

On ze mne vyšel, k čemu teď chce dospět?

Jsem všude, ve všem, prazáklad jsem Všeho.

Neb Den je pouze jiný název pro mne.

Noc, noc je vůkol a přec’ je to světlo.

Jak duch teď chápu to, co dříve člověk

vždy rozlišoval, soudil dvojím zrakem.

Ó, nový zrak, jenž procitl teď ve mně!

Já sklenul bránu vítěznou, jíž prošel.

Byl ukazatelem jsem cesty vzhůru,

jíž kráčel k vesmírnému náboženství.

Mně zdá se, jako lyra kdes by zněla

a její akord známý připadá mi...

Snad je to ona, již jsem musil nechat

pro příští pěvce kdesi v jiném světě.

Ó, slastný pocit jeho obejmutí!

Dosavad blaží jeho políbení.

Na ňadrech mých se učil znáti život

a chápat všemohoucí lásku hmoty.

Vždy dítě byl a nepřestal být děckem,

u nohou mých si hrál se sluncem, lunou,

po moři plul na listu leknínovém

a v jícnu sopky hledal oheň očí.

To byly hry a dobrodružství srdce.

Jak radostí vzplál, když šel luční stezkou

a zahléd’ krásnou květinu, již utrh’,

by na klín mně ji přines’ usměvavě.

Na to vždy budu myslit v opojení.

Ach, zda se ke mně vrátí, poutník nyvý,

na tuto hvězdu, či mne bude hledat

na jiné hvězdě v bezmeznosti věčna?

Proč stále cítím jakés’ políbení?

Byl záblesk to neb závan z blízké hvězdy,

jenž pozdravil mne nebo vzpomíná mne?

Můj nejvěrnější oddaný byl přítel.

Mně svěřoval se, o radu mne žádal.

My hovořili spolu na vrcholcích,

kde oslňovalo jej světlo výšin

i v hloubkách, v kterých tma ho pozřít chtěla.

Měl ve mně vnitřní světlo, jež jej vedlo

a posilovalo a všude střehlo.

Já byla jsem to, jež mu otevřela

zrak do prostory Věčna, ku Vesmíru.

Já křídla dala mu, by k hvězdám vzlétl

a sílu vlévala, jen aby neumdléval.

Já ještě nyní provázím ho cestou,

jíž jako duch teď za svým cílem spěje,

jenž neznámý mu, jejž však zářně tuší...

Hlas známý vnímám, promlouvá teď ve mně,

hlas obraznosti, jež mne neopouští

ni na té dráze, kterou nyní letím.

Jsi se mnou, božská sestro, Fantasie.

Je hlas to tvůj, hlas sladký, nekonečný,

jejž právě slyším jako ševel květin?

Leť dále, duchu vroucně milovaný,

tam, tam, kde nové světlo tobě kyne.

Tam budu věrně očekávat tebe,

neb my dva spojeni jsme dávným svazkem,

jak tam, kdes’ žil, tak tam, kde budeš žíti.

Kam spěješ, duchu? Kde je cíl tvé cesty?

Neb ve věčnosti všemu cíl je vytčen.

Jak letíš zpíváš, záříš, tvoje cesta

je plna jisker jako vlasatice.

Mne řídí jakýs’ božský hlas, jejž slyším,

vím, naznačí mi, kde se zastavit mám;

víc nevím nic – jsem poslušný jen poutník.

Však kam ty cílíš, jasný krásný duchu?

tvá křídla radostně se rozpínají;

snad více poznal jsi a vysvětlíš mně,

co záhadné mi na mé hvězdné pouti.

Tak jako ty, já spěji k Nové Hvězdě,

kde čeká na mne vyšší úkol žití,

když branou žití dřívějších jsem prošel:

tam pokračovat musím v onom díle,

na němž jsem jinde pracoval, je předal.

Hlas vyšší praví mi, bych dál spěl s tebou,

tys průvodce můj, který po mně pátral

a který má mne dále doprovázet.

Chci pomoci ti v díle, k němuž spěješ,

rci, co nás čeká na jiné tam hvězdě?

Ne dva my pouze, pohleď, zástup duchů,

jež jako jiskry vidíš věčnem spěti,

za stejným cílem letí z různých světů.

Ti všichni, ty a já, jsme bezejmenní

jen pracovníci z vůle Vyšší Moci

na Chrámu božství, který duch náš staví

na nespočetných hvězdách Všeho míra.

Já vítám tebe, bratrský můj duchu.

Mně zdá se, že zde odpočinout mám.

Toť Nová Hvězda, jež mi určena,

bych působil zde k provedení díla,

od něhož jinde byl jsem odvolán.

Duch bratrský, jenž doprovázel mne,

zde zanechal mne na křišťálné vlně

a spěchá dále za svým určením.

Dík, skvoucí duchu, za tvůj doprovod!

My sejdeme se; ruce naše najdou

se při společné práci ve vesmíru...

Buď vítán, duchu, jenž jsi dospěl sem,

bys dočasný zde našel domov svůj

a zanechal zde stopu žhavé touhy

po vznešenějším smyslu života.

Já v nespočetných rodech bratrů tvých

jsem očekávala tě přátelsky

a v dřívějším tvém žití bedlivě

jsem sledovala sny a skutky tvé,

jež měly býti tobě průpravou

pro další vzestup v tvorstvu věčnosti.

Teď, kdy jsi z vlny času zrozený,

pojď v kruh náš, s námi, k práci společné.

My dobře známe, bratře, dílo tvé,

neb v předešlých cos’ činil zrozeních

se dělo za vedení našeho.

A často zasáhly jsme v mysl tvou

snu Vnuknutím, jež osvítilo tě.

Neb věz, že ve Vesmíru nic

se dobrovolně nikde neděje,

a každý musí splnit úkol svůj,

jenž Vyšší Moudrostí mu přikázán,

že jedna bytost s druhou souvisí

a jedenkaždý slouží druhému

od nejmenšího prvku života

až ku nejvyšší Kosmu bytosti.

Vy věděly jste tedy o mně již,

než jsem se mezi vámi objevil?

My znaly jsme tě ve všech životech

tak, jako ty jsi jistě tušíval

nás, světlé duchy, kdesi nahoře

neb v sobě, kteří naslouchali ti

a ochraňovali tě křídlem tajemným.

Tys musil dříve sílit zkouškami

na kalné hvězdě, než jsi dospěl k nám,

bys moh’ se s námi v práci družiti.

Nuž veďte mne, ó, jasné bytosti,

bych moh’ se v novém díle ztělesnit

a znova žít a zpívat, zářiti.

Mne staví ruce tvorů všechněch světů

od nepočátku po vše věky věkův,

a rostu všemi světy, prostupujíc

je neviditelnou svou stavbou věčnou,

mnou prochází vše, co kdy vytvořeno

ve hvězdných sférách z nejvyšších sil vůle.

Jsem schodištěm, jež Všeho mírem vede

až k Nejvyššímu, který ve Všem trůní

a k němuž stoupá nekonečně duchů

a bytostí a tvorů, nestvoření,

by nalezli v něm moudrost, smysl Všeho.

Neb všechen Vesmír je jen zrcadlení

se Boha v nekonečnu jeho tvorstva.

Jas nesmírný nás zářně obklopuje,

jen oči duchů mohou jej však zříti;

v tom Jase jásá píseň veškerenstva,

v něm všechno stvoření je obsaženo,

v něm věrně krouží soustavy všech světů,

jež zanikly i jež se nově zrodí,

a všechny možnosti v něm spočívají,

jež ve světech se teprv uskuteční.

Na stupních tvorstva o jeden jsem stoupl,

jsem blíž’ zas vševědnému Zdroji všeho

a opět lépe Všechno pochopuji.

Nuž tedy k práci, k dílu! Aleluja.

Tam v dálce vidím zářit jasnou hvězdu...

Žil jsem tam kdysi snad, či kdesi jinde?

Již nevzpomínám si, však tuším v duchu,

že krásné bylo to, jak mytus krásné.

Je tomu dávno již, snad mnoho věků,

kdy jak host žil jsem na skvoucí té hvězdě,

los jejích tvorů pokorně jsem snášel

a věděl, že můj pobyt na ní zkouškou,

bych jednou dospěl ku vyššímu žití.

Co jsem as prožíval v té dávné době?

Co zřel jsem, slyšel, uchopil svou rukou?

Snad miloval jsem podobnou mi bytost,

jíž světem zdál jsem se a již jsem vedl

po cestách žití světlých nebo temných.

A jaké květy jsem tam asi viděl,

a jaké zvuky jsem tam asi slyšel,

a jakých tvarů jsem tam dotýkal se?

Nic nevím, sním jen, že to bylo krásné,

že v duchu jakás’ vzpomínka mně zbyla,

jak moje bytost Očistcem by prošla,

kde zanechala dřívější mé strasti

a slabosti a sklony, touhy, viny.

Mne jistě očišťoval božský plamen

ó, lásky, víry, krásy, jež jsem poznal

na oné hvězdě, vzdálené tak nyní.

Tam odpočívá někdejší mé tělo

a jeho buňky v jiných nyní žijí;

však volný duch můj na cestu se vydal

na tuto hvězdu za posláním novým?

kde hostem jsem a odkud teď se dívám

na nesčíslné hvězdy dálných světů,

kde snad jsem žil kdys nebo budu žíti...

Mne vzpomínáš? Můj paprsek zas cítíš,

jak pílí k tobě z nedozírné dálky.

Tví spolubratří dosavad se rodí

a milují a sváří, hynou v zmatcích;

je vše, jak bylo kdysi na počátku

a jak i bude při zániku světa.

Snad nyní ty, jenž putuješ tam kdesi

ve světlé sféře, nadsmyslným vlivem

zde řídíš osud oněch, mezi nimiž

jsi žil též kdysi a jež nyní vedeš,

jak kdys i ty byl kýmsi vyšším veden.

Mne vroucně opěvals’, ó, hrdý pěvče,

mně, miláčku můj, po tobě se stýská...

Svit oné hvězdy bratrské a skvoucí

teď slyším třpytně zaznívati v duchu

a rozumím, co nehmotně mi praví.

Mně nese pozdrav od spřízněných tvorů

ve škále jsoucna, hostů Všeho míra,

a pojí se světem, jenž vyzařuje

ve prostor vesmírný své sny a činy.

Tam na povrchu hvězdy vidím skvrny,

snad jsou to moře neklidná a mocná,

z nichž rodí se souš s propastmi a vrchy.

Jak všechno matné, malé je z té dálky,

z níž sleduji to jako v čárném snění.

Já náručí vln obejímám Zemi,

jež v pradávnu se ze mne vynořila,

by potom rostla, kvetla, pěla, plála,

by stala se pak domovinou tvorů,

z nichž posléz člověk slavně vyvinul se.

Ve Všeho míru bratry své mám všude,

na jiných hvězdách v podobě snad různé,

jsem chabý náznak Oceánu Věčna,

jsem živel kosmický, jenž podřizuje

se zákonům, jež všechno ovládají;

a příliv, odliv jsou mé vděčné zpěvy,

v nichž pokorně a věrně projevuji,

že s jinými jsem světy ve spojení.

Jsme strážci Země, její hradby, věže,

jež ukazují k blankytu a k hvězdám,

jsme symbol mocné touhy tvůrčí hmoty

po sféře duchů nade Vším se skvící.

My pozemšťanům Titany se zdáme,

však pro daleké hvězdy nejsme více

než vrásky, které nespočetné věky

do zemské kůry postupně jen ryly.

Ó, jakou cestou octl jsem se tady?

To byla horstva, po kterých jsem stoupal,

to byla křídla, na kterých jsem letěl,

to byla záře, jež mne unášela

od jedné hvězdy na jinou zas hvězdu.

Jen jediné však zbylo duchu stále:

moc touhy stoupat, vzlétat výš a výše!

Mých předků písním kdysi naslouchával

a potom zkoušel po nich prozpěvovat

své kvetoucí a roztoužené sloky.

Což odlétl již do teplejších krajin?

Šel mimo mne kdys putující pěvec,

jenž v snění viděl ve mně sedmi-krásu

a opěval mne rozkošně jak hvězdu.

To bylo krásné; o čem teď as pěje?

V mé mysli zvučí jakás’ sladká píseň,

zde neznámá, však důvěrná a snivá.

Je ozvěna to z dřívějšího žití?

Byl světlým předchůdcem mým v dávném čase,

vším procházel a ve všem zmnožen planul

a náležel všem národům a dobám,

neb Orfeem byl Země, jejích divů

a jeho lyra kvetla božskou písní.

Chtěl proniknouti k prazákladu Všeho,

své srdce nechal rozsápati živlům,

jej milujícím příliš žhavou láskou,

by zanesly je na neznámé hvězdy,

kde jistě zkouší dál svou píseň touhy

po vyšším žití, jímž duch cílí k Bohu.

Byl básník bratrem mým? Sám byl jsem básník?

Jak ruce duchovní bych všude cítil,

jež přes hranice světů hledají se,

by snoubily se v zářném kolozpěvu

při zvucích hudby sfér, jež zrcadlí se

ve stvoření všem, v hranolech všech věcí.

Teď chyt’ jsem zásvit zajímavé hvězdy,

jež dosud cizí astronomům země.

Chci zkoumat, zda by mohly na ní žíti

též bytosti, jež nám se podobají.

Zda jedenkrát se dorozumím s nimi?

Ó, myslím na ně někdy usilovně.

Tu ve mně volá žádost po létání.

Mne jistě hledá bytost jiné hvězdy

a chce se se mnou nějak dorozumět,

neb vidím v dálný éter promítati

tmou znamení z řad světel sestavená.

Jim brzy odpovím též znameními,

však dosud musí hledat ještě sebe...

On spíše vzplanul vesmírnou svou touhou,

než láskou pozemskou. Když opěval mne,

vždy oslavoval ženy zcela jiné:

buď Krásu, Lyru, Hudbu nebo Hvězdu;

já byla mu jen mostem, po němž kráčel

v snu do jiného života a světa,

jen Hadem Ráje, který člověk ztratil

za bájné doby prvotním svým hříchem,

když chtěl se Bohu mocí vyrovnati.

Žel, v neznámý svět přešel tajuplně,

když dozrál čas a povolán byl jinam,

a všechno zůstavil zde s lehkým srdcem,

svou lásku, domov, zpěvnou lyru, květy;

teď v jase věčném kdesi putuje.

Jej unesl zlý vítr na svých křídlech

za temný obzor nesmírného Moře,

na jehož vlnách dosud bloudí zvučný

a osamělý jeho mluvný nástroj,

ó, lyra nadšená a opojená světem.

Já přísnou krásou Věčnosti byl dojat,

v ní objímá se všechno při zrození,

v ní shledává se všechno při svém skonu,

a v ní se věky věkův odehrává

i neustálá svatba hmoty s duchem.

To nevěsta je všeho nejvěrnější,

je milenkou i matkou, dcerou světů

a všeho stvoření a všechněch duchů.

Já střežila jej něžně při zrození

a rozesnívala jej v trudném mládí

o modrém světě, náladovém, luzném,

v němž prožíval touh první dobrodružství.

V mém třpytu bloudil v chvílích zanícení

a učil znát se oblast neskutečna,

jež však mu byla pouze šerou branou,

jíž vešel v jiný svět a v jiné štěstí,

v němž procit’ spící zrak a objal zemi

a stal se pěvcem slunné skutečnosti.

Pak, nevěrný, již na mne zapomenul.

Jsem pro něj snem. Teď podléhá jen Slunci.

Ach, není možno na nic zapomenout,

co jedenkrát duch prožil ve věčnosti,

jak není možno zapomenout stromu,

jejž oheň strávil, proměnil v šeď dýmu,

že kdysi rostl, kvetl, zrál a voněl,

neb proměnami z dýmu navrátí se

zas na zem’, aby rost’, kvet’, zrál a voněl.

Ty hvězdy, které nyní vidím plouti

na Nekonečna volném oceánu,

mně svítily kdys, svítí mi i nyní,

a nejsou-li to ony, jsou to jiné

a přece tytéž, neboť Vše je Jedno!

Mne vede cesta poblíž světa tvorů,

jež mučí touha srozumět se se mnou,

již pátrají, zda projeví se život

na vrcholcích mých, v zledovělých mořích,

jež zjevují se jejich teleskopům.

Zda navštíví mne v dálné budoucnosti

té cizí země smělý dobyvatel?

Proč, hvězdo, hoříš vyzývavým jasem?

Však dočkáš se i ty, jak vše se dočká.

Sníš o tom, abys před svým skonem zřela

na povrchu svém tvory jiné hvězdy?

Je přece jedno, dojde-li kdos hmotně

ku cíli touhy své a výbojnosti,

neb duch jej jistě předešel a stanul

již dávno před ním všude, kam měl dospět.

Můj povrch brázdí plno trhlin, hlubin,

jež odevzdaně zejí vzduchoprázdnem,

neb v oblasti mé život nemožný je.

Jsem němá tesklivá poušť putující.

Jak mnohá hvězda ve vyhnanství planém

sní o šťastnějším osudu svých družek.

Mé nitro plane láskyplným světlem,

když tančím k slastné hudbě Všeho míra,

v své mlžné šláře cudně zahalena,

svět panenský, jejž život oplodňuje,

a který vstříc jde skvělé budoucnosti.

Však ty tam, jasná hvězdo, blaze záříš.

Jsi děckem ještě ve svém roztoužení;

chceš hrát si s květy, s krystaly a srdci

a myslíš, že pak najdeš ukojení?

Můj světelný plášť v prostor věčný splývá

a připomíná menším oběžnicím,

že ochraňuji je, když kolotají.

Mne ovlivňuje jakás’ tajná síla,

již mocná hvězda v éter vyzařuje

a která odvahu mé mysli vnuká.

Tři mlžné prstence mne obkličují,

prach hvězd to, jež se kdysi roztříštily

a proto paprsky mnou vysílané

snad rozsévají símě neblahosti.

Však někdy vyciťuji kalné svity.

Ó, hrozná tího, kterou věky nesu,

můj těžký dech je zmítán bouří živlů,

když prostorou jak černokněžník kroužím

se čtyřmi učni kolem sopek Slunce.

Teď zaslechl jsem jakýsi ston temný,

jenž plný trudu, hrůzy, ponurosti.

To jistě svět je příliš, příliš velký,

jejž rmoutí jeho velikost a tíha.

Chci zpívat, zpívat ve skupině hvězdné,

jsem plachým květem v sadě Nekonečna,

a vůkol vidím větší, menší květy:

jak je to krásné, prosté, nevýslovné...

Och, lépe je as být jen malou hvězdou,

jak tam ta je, jíž téměř není vidět.

Ta lehce letí věčnem, písní jiskří...

Z vln éterných se přemýšlivě hrouzím;

mám druha Měsíc, s kterým putujeme

svou tajuplnou drahou v Nekonečnu.

Je Vesmír nevyzpytatelným mytem,

je kapkou snad, jež s boží dlaně padá,

a jeho trvání se zdá být věčné,

však celá věčnost pouze okamžik je...

Já otevřelo kdysi tobě oči,

když ještě spaly, neviděly správně,

ze snění modrého jsem vzrušilo tě

a ukázalo tobě Svět i Vesmír

a jasnozřením jsem tě obdařilo.

Mnou rozkvetl ti nový den i život,

mým ohněm prožhavěl jsi svého ducha

a očistil jej od všedního chtění;

mnou vykoupil jsi někdejší svou bytost

a stal se tvorem zmnoženého žití,

jenž vzplanul touhou, aby všechno chápal,

vše miloval a všemu porozuměl.

Jsem povždy s tebou. I teď provázím tě

na další pouti, kterou musíš jíti,

neb nutno stoupat bez ustání výše

ve zduchovnění, v poslání svém božském

ke zdroji Světla, k Bohu, k Absolutnu.

Tam teprv je tvůj cíl a dovršení!

Tvůj vnímám jas, ó, Jasný Nekonečný,

buď vůle tvá, jsem nástroj, na nějž hraješ,

a jít chci všude, kam mne hlas tvůj vyzve,

neb vím, že všude ve všem tebe najdu

i že mne budeš všude očekávat,

neb já jsem ty a ty jsi vše, ó, Věčný!