PLANOUCÍ TVÁŘ

V dnech, v žalu propadlých a jatých v úzkostech,

za jiter šedivých, kdy duch se strázní tměl,

kdy děsil zvuků vír a prudkých světel žeh,

kdy soumrak ztlumil jas a nade vším se chvěl,

o chladných polednách, kdy hodin teskný hlas

jen marnou ozvěnou se v prázdných krajích třás’,

v tu chvíli ztrnulou, kdy děsí vlastní dech,

jsem z plání velkých mlh, zkad mrazný chlad vstříc spěl,

planoucí tváře jas k mým očím plynout’ zřel.

Šel vstříc mi laskavý a smiřující proud,

jenž z hloubek pramenil, kde duše světa sní,

spěl žár v mé čelo vlít’ a tvář mou ožehnout’,

horoucí prudkostí zlé výhně polední,

v mém těle probouzel ve strastech ztuhlou krev,

nade mnou rozvinul svou rudou korouhev,

neustal vůkol plát’ a vířit’, hřmět’ a žhnout’,

v mé vnikal útroby, mým nitrem vál a zněl,

jak vítr polární v mé struny narážel.

A v tajných propastech mé duše rozzvučel

dav tónů zakletých a hudbu smyslnou,

přesladké vzdechy snů, v nichž ztracený duch tkvěl,

vzňal zářných ohňů plam, jež prudkou silou žhnou,

zved’ touhy palnou chut k dalekým zemím plout’,

oblačná království svou paží obejmout’,

bych k zemi horoucí se posléz’ zahleděl,

k pozemské kráse dnův a k slávě horkých těl,

pak vniklý v bytost mou v mém srdci takto děl:

Jsem světa bílý jas, jsem popolední mír,

jsem zraků vesmírných svit vítězoslavný,

jsem rajských slastí žeh, pravěčných světel vír,

jsem velkodechý proud a příval opálný.

Ó duše vzplanulá, jež v žhavém stesku mřeš,

vstup v zářnou oblast mou a odpočinout’ spěš,

z mých ňader mateřských pij dlouhým douškem smír!

A hlas když umlkl, vše vůkol spiala zář’

milostným závojem, v němž plála světa tvář.