PLAVBA BEZ CÍLE...

Zahoukla rána z děla,

až hláď se pozachvěla

a koráb zbrázdil moře,

své boky do vln noře.

Za krátko ty tam domy,

zelené háje, stromy,

pomalu v bledém mraku

zmizely břehy zraku.

Z nás každý v staré vlasti

pochoval všechny strasti,

těšil se v život nový,

o radostech jenž poví.

My pluli v širé světy,

kde azurové květy,

kde zlaté zrají plody,

stříbrné tekou vody.

My pluli v ony kraje,

jež zjeví štěstí taje,

kde v lesích ptáci sídlí

duhových barev s křídly.

Čas míjel jako v letu,

nebylo věru zle tu,

zpívali jsme své písně,

neznali strachu tísně.

Však jednou v temné noci

nás strhlo do své moci

zběsilé bouře vření,

jež moře v peklo mění.

Zapálil blesk nám stožár

a rázem byl tu požár,

hned každý oheň hasil,

by holý život spasil.

Když potom ztichla bouře

a zved’ se oblak kouře,

tu my jsme zemi zřeli

v doletu asi střely.

Po moři vrak se šinul,

co platno břeh že kynul,

do lodi voda bokem

se hnala dravým tokem.

V tom zvolal někdo z chasy,

že je břeh blízko asi,

a mžikem všem tu zdá se,

že dán je signál k spáse.

Člun spuštěn rychle s lodi,

naději srdce rodí,

je třeba slední síly,

dospěli bychom k cíli.

Člun přistál na pobřeží.

V ústrety kdos nám běží

a drsně se tak směje,

že duše se až chvěje.

Jej všichni dobře známe

a z něho hrůzu máme,

ryšavé vousy hladí,

každému štěstí zradí.