PLAVBA DO ZEMĚ KRÁSY.

Na vzdušné lodi duchů

já prostý plavec jsem –

ve zraku věčna tuchu,

zřím v temno, za cílem.

A nocí plujem v dáli,

kde v závoj mlh se halí

zem slunná – Krásy zem!

Hoj, smělá je to jízda

v dál, nocí bouřlivou,

v plachtoví vichr hvízdá,

a blesk nám svítí tmou.

Tu skála hrot svůj staví,

tam točí vír se dravý –

a vlny výš se dmou!

A vod a mraků svárem

hřmí koráb do dáli,

svou hvězdu nad stožárem,

jíž mračna nezkalí.

Jsme všichni odhodláni,

blesk neděsí nás v pláni,

ni noc, ni úskalí!

Všech k hvězdě spiaty zraky,

jež v temnotách se skví,

vítězíc nade mraky

v svém čistém planutí.

V dál za světlem loď chvátá,

a každá plachta vzpiatá –

je orla perutí!

Ó, hvězdo ideálu,

stín všechen rozptyluj,

ať minem bouř i skálu

i vírů dravou sluj!

Ó, vichře – sílo duchů,

v svých vzdušných proudů vzruchu

nám v plachty bij a duj!

Noc dlouhá v dálku kvapí

před jitra pochodní –

Hle, celý obzor ztápí

se v záři východní! – –

Nad mořem, v zlatém žáru,

jak žena sladkých čárů

zem Krásy v slunci sní...

Ó, vítej, země slunná,

v svém lesku vítej nám,

ať plesně lyr zní struna,

ať písní hold ti vzdám!

Po dlouhé cestě trudů

tvou svatou líbám půdu

a slzy prolévám –

A ty mě tiskneš k sobě,

mě v lokty vineš blíž –

Ó, svatá Kráso! tobě

já patřím – ty to víš!

Sem, v čelo, rtů tvých růže!

neb smrtí zhrdat může

ten, koho políbíš!