PLAVBA MEZI OSTROVY.

Čarovné moře, čarovné břehy!

Tolik tu slunce, tolik tu něhy,

tolik tu krásy kolem a kol,

srdce že blahem chví se a svírá,

oko že lačně do dálek zírá,

na moři stihá vlnu i dol!

Za námi bílá mizejí města,

démanty září parníku cesta,

kolem nás modři hluboký tón –

nad námi jižní nebe se výší,

rackům je k letu svobodnou říší

od jitra dne až po slunce skon.

Ostrovů břehy vstávají táhlé,

jak by je slovo kouzelné náhle

vzývalo z klínu blankytných vod –

ten ještě v slunci bíle se skvěje,

jiný se blíž nám smaragdem směje,

třetího z dálky jeví se bod.

Ku břehům bílá města se tisknou,

na chvíli zrakům v záři se blýsknou,

cypřišů černý vyvstane stín,

píseň i zvonů zaletí k sluchu,

tak jako pozdrav života ruchu –

pak zas vše zmizí ve vody klín.

A již zas jiný břeh vidíš blízký,

vinice tmavé, bělounké vísky –

bože, snad plujem v zlatý to věk!

Vidíš těch stromů jablka zlatá,

polibky slunce ohnivě vzňatá?

Snad jsou to sady Hesperidek!