PLAVBA UTOPENCOVA.

Ve vlnách se jinoch tiše plaví,

Dál a dále, jak se řeka vine;

Oblak nad ním vlaje popelavý,

K zástavce hráz zelená mu kyne;

Ve vlnách se jinoch tiše plaví.

Mrtvéť oko jeho, tvář je bledá;

Netáže se vod, kam jej zanesou:

Orel ve výsostech kořist hledá,

Po lukách se rosné perly třesou –

Oko jeho mrtvé, tvář je bledá.

Ve večerní se potápí záři,

Rozlité po vodách; – sám však neví,

Poblesk že pohrává jeho tváří;

S ním i žal, jejž líce vpadlé jeví,

Ve večerní se potápí záři.

Jakýž k té smrti jej lós odsoudil?

Láska vytržence oklamala?

Či k sobě šílence tok přiloudil?

Zoufalost jej v objetí vln hnala?

Jakýž k té jej smrti lós odsoudil?

Voda tělo na břeh vyhodila;

K nebi umrlým pozírá zrakem.

Neví, kam jej vlna položila,

Netouží za vzcházejícím mrakem –

Voda tělo na břeh vyhodila.

Kdo jej zná? Proň-li kde srdce pláče?

Dravci jen ho s křikem oblétají,

Kolem bublina vesele skáče,

Větři s vlasem utopence hrají;

Kdo jej zná? proň-li kde srdce pláče? –