PLAVBA.

Jak myšlenky snivou lidskou hlavu,

obletují ptáci stěžen lodi;

od přístavu pyšně do přístavu

vyzdobený koráb dál se brodí;

vlajka šumí, šroub se hbitě točí,

marný jest mu vln kvasivý spor,

večer jest a majákové oči

bedlivě ho pozorují s hor.

Pluje volně; námořníci pějí,

topič topí jen, by nevystydlo,

lodivodce, chladný v bouřném reji,

opírá se líně o vratidlo;

vodní rýha siná v luny záři,

v ní si delfin hraje, šašek ryb,

procházku však po palubě maří

polekaná voda: „Mrtvá zib“.

Jak se chvěje, když ji bouře zbije!

leč v čas krátký klidná bude znova,

a jak pták, jenž křídlem hruď jí ryje,

loď jí zbrázdí ňádra smaragdová,

jen ať vichor, tajemný duch mraků,

divou touhou nevzbudí se zas

a nepozve hejnem bouřliváků

meluzíny na svůj hodokvas!

Nepozve jí: vlažný větřík vane,

z bílých oblak budí slunce horu,

jejíž skráně, zlatem opoutané,

zjevily se první na obzoru;

a čím víc den pohodou se jasní,

tím víc rostou vzhůru do oblak,

s nimi úžas z čárné tvorstva básni,

až se hlava skloní, zvlhne zrak.

Do kořán ať otevře se oko,

do kořán ať duše otevře se!

Nechať hledí v moře přehluboko,

nechať v blankyt nebeský se vznese,

nechať kolem krás zří na tisíce...

Žel, že kvítím – pro poletný spěch

svázati jich nelze do kytice,

jež by vyléčila každý vzdech!