Plavba.

Vlnky rozběhlé,

kam tu lodičku,

kam kolíbáte

outlobokou?

k cíli do dáli

k vlasti rozlehlé

tam v nekonečnu,

tam kolíbáme

loďku čilou!

Loďko lehounká

v proudu nejistém,

v proudu rozmarném

což ty neseš?

Naději plavce,

touhu po světle

k hvězdě nebeské:

žít v nekonečnu!

Rozmele ji vítr divý,

světlo zastře mrak ti sivý,

nebezpečí neustálé,

pohřbíš naději na skále;

v pravo v levo stinné háje,

spočiň tam dál nehledaje,

pevná země pokoj větší,

vlnky nesou nebezpečí!

Vítr-li mě jeden staví,

jiný zas to ponapraví,

a ta hvězda v věčné záři

žádnou bouří nezachází;

v pravo v levo stinné háje,

v pravo v levo smutné kraje,

ani tady odpočinout,

ani tamo pozastesknout,

jen dále, jen dále,

mě má vede cesta,

jen dále odvážný

je touhy mi cíl!

V odvaze-li nebezpečí,

zásluha je zdarem větší,

nic kdo neváží,

v stínu zachází,

a tak neustále

jen dále lodinko

k cíli putuj! –

Můj to život! –

V dáli nebeské

hvězda se leskne,

k ní moje touha,

k ní srdce teskné,

dále a dále

k ní neustále!

již je mi blízká,

obzorem nízká,

již se stavím –

aj zas nade mnou

tak je ve výšce!

zas vlny dále

loďku nesou,

dál neustále

hvězda se mnou.

A ta naděje i touha

jako nekonečno dlouhá,

v nekonečnu jen se staví,

v nekonečnu dál ubíhá,

jen dále, jen dále,

v síle je víra,

nic kdo neváží,

v stínu zachází,

stínem umírá –

a tak neustále

jen dál moje touha –

můj to život!