PLAVBA.

Ó čas je proudné velké moře

a hodiny jsou vlny v něm,

člun, život, v radost jako v hoře,

a ty jsi plavec tich a něm.

Tu usmívavě kyne vlna,

ta nese růží svěžích list,

a božských tajemství je plna

a plane jako amethyst.

Kol blažených ostrovů spěla,

kde oranž dýchá, šepce keř,

a polibky, co hudba zněla,

se myrt a laurů smála šeř.

I vzdychneš: Vlno, mojí lodi

směr štěstí vytoužený dej!

Ať aspoň jednu růži hodí

mi láska v tento vír a rej!

A jedeš dál, je vlna kalná

a do krve se skoro tmí,

a dole hloubka duní valná,

jak rány kladiv tam to hřmí.

I prosíš: Dále, vlno, dále

mne ku šťastnějším břehům nes,

tam ke stromům a ne k té skále,

kde písní, tamburin zní ples!

A vlna jak by rozuměla,

tvou loďku stočí v jasný proud,

nad tebou hvězda zahořela,

je svatvečer, je sladko plout.

Však čím je sladčej, duch se chvěje,

juž sladké báji nevěří,

zří v dálku přec pln beznaděje,

kdy vlny v loďku udeří.

A na rtech váznou vzdech i slova.

Ó vlny, vlny vířivé!

Ta, jež plá nejvíc do růžova,

ta pohltí loď nejdříve!