PLAVCI.

Po roce plavci z moře se navrátili zpět,

osmahlí jižním sluncem a jako z bronzu pleť,

šli dále do vsí horských, jich mužné postavy

skryl mezi vinicemi podvečer mlhavý.

A v radosť navrácení, ó, v celou radost jich

a ve veselosť volnou i v svobodný jich smích,

já vida je, dnes vžil se, a bylo mi jak jim,

mně zdálo se, že odtud se domů navracím.

I zřel jsem bílý statek, a u dřevěných vrat

ve vzduchu mlžném, jarním svou matku s bábou stát,

les tmavý z pravé strany jak v soumraku se tmí.

A šedivý náš oráč před vrata vyšel též,

za statkem v temnu už se mdle rysovala věž.

a topolová alej v tmách ztrácela se mi...