PLAVČÍK V LANOVÍ ZPÍVÁ.

Vysoko nad vší chasou jsem,

ve vzduchu modravém tonu,

srdce mi bije hlaholem,

v koši svém roven jsem zvonu;

jako zvon věže, slyšte jen,

zpívám si zvednut na stěžen

při oblak tajemném honu.

Závodit’ moh’ bych s tohajkou,

zlolajnou bouři než věstí;

ona má v křídlech sílu svou,

já v družné písni, svém štěstí.

Tohajka divná! Vizte jen,

mořem a bouří odkojen

umím přec u výš se vznésti.

Pěkný je stan můj, pěkný let,

velebná blankytem jízda,

v daleký, šírý zírám svět

ze svého vzdušného hnízda;

jsem jak ten brávník ven a ven,

na suchý, holý vzletí kmen,

a přec jen zpívá a hvízdá.

Z dálky mne vítá kyprý chlum,

z daleka niva se směje,

nad jiné blíž mám k nebesům,

odkud proud žití se leje.

Divný proud, zlatý, leč i ten,

na suchý padá-li juž kmen,

marně ho křísí a hřeje.

Oblaky stranou, s cesty již,

nekazte vyhlídky oku!

Povznesen v nebes hvězdnou říš

roven jsem ptačímu soku,

který, jsa v parný letní den

ukryt kdes v bujný lesa klen,

starou si notuje sloku. –