PLÉNKY.

Do svých vlastí k návratu se měli,

každý podav Ježíši svůj dar,

králové tři celí rozvroucnělí,

Kašpar, Melichar a Baltasar.

Starostlivá Ježíšova máti

přemýšlela s pílí veškerou,

co těm králům na památku dáti,

nežli k východu se poberou.

Rozmyslivši se tři plénky prosté

něžně odvinula s dítěte –

„Po plénečce, velevzácní hosté,

na památku vlídně přijměte!“

V ruce vpravila hned jednu hbitě

žasnoucímu králi Kašparu,

že jen zajíkal se rozpačitě:

„Nejsem hoden toho podaru.“

Melichar, ač na oko se vzpíral,

řka, že trudno děťátku co brát,

po plénce pln žárné touhy zíral

a byl daru podanému rád.

Maje zřetel k její velké ceně

Baltasar vzal plénku bez oklik

a řek’ matce Páně nelíčeně:

„Paní vznešená, měj vroucný dík!“

Tu král Kašpar Marii děl slovy

jevícími přehluboký cit:

„Budeme ty plénky Ježíškovy

v neskonalé poctivosti mít.“

Melichar též s urychleným chvatem

jevil myšlenek svých prudký vzlet:

„Celičké je dáme protkat zlatem,

drahokamy hojně posázet.“

Baltasar, jat mocným víry vznětem,

zvolal hlasem, jenž se tklivě chvěl:

„Budeme je nosit širým světem

na důkaz, že přišel Spasitel.“

„A v kom víru,“ doložila matka,

„vzbudí plénky vámi chované,

toho vůně nevýslovně sladká

ráje předtuchou z nich ovane.“