PLES

Vějice pudru, šept a smích,

který se jako motýl zdvih’

z rozvitých zubů, retů,

svítivá hrdla, ramena,

plynutím noci zmámená

na nízkém taburetu.

Vějice pudru. Pýř a běl,

jako bys plné oči měl

sršících slz a světel,

jako by pouze pro chvíli

rozkvetlé barvy mísily

pohanka, mák a jetel.

Jako by pablesk atlasu

v němém svém boji o krásu

vítězil plachou zbraní,

z které se roní bledý svit,

již možno tasit, vzduchem tít,

krev ale neulpí na ní.

Duchová souhra skel a svěc,

spektrálně zřená každá věc,

pro kterou není jména,

u kteréž smyslů jepice

hynou, svá křídla věsíce,

rozkoší unavená.