Ples Boleslava Smělého.

V kyjovském hradě veselo.

V pohárech víno šumělo

a hluk se nesl jasným sálem.

To Boleslav zas hoduje,

co zatím Polska běduje;

neb on juž zapomněl jí málem.

Vždyť lid je krále podnoží!

On ve hrob národ uloží,

jen aby tyla vášeň jeho;

lid mučí hydra násilí,

jej kati v slzy stopili,

a kníže mrhá vzdechy jeho.

Kol stolu polští pánové;

jsou veselí to druhové,

však nejveselší ze všech kníže.

A hluk se bujný utišil,

co Boleslav hlas povýšil,

a rázem pohár v ruce dvíže:

„Ať žije radost, veselí,

plesem se srdce tetelí,

a blaho každé oko hlásá.

Tak Boleslav to miluje,

a s ním kdo rád si hoduje,

ať rovným hlasem bujně jásá!“

A pohár k ústům přikládá,

tak pánů řadu pobádá,

a každý rovně činit jme se.

A „živ buď, kníže veselý!“

zabouří sbor ten ztupělý,

a hlas se šírým sálem nese.

A dále bouří veselost.

Je nákažná jak zbabělost,

a jak když nemoc lidstvo hubí.

V duši se každou vluzuje,

a tam si říši zbuduje,

a v srdce zatíná své zuby.

Tu z pánů jeden povstává,

tak s řečí volnou zahrává:

„Kdo cítil v hrudi síly dosti,

by vínkem královským se ozdobil

a koruny si zlaté vydobyl,

ten právem zvát se může „Smělým“.

A lesk té koruny kdo okem bdělým

a mečem ohnivým si hájí,

o něm pak svět pozdější bájí

a sláva jeho plní šírou končinu

jak slunce lesk nezměrnou moře hladinu –

ten, lidské nedosažný útrpnosti,

ve prsou svých vědomí božstva hostí.

Opojná jesti slávy moc,

a kdo jí jednou okusil,

zpět vrátiti se nezkusil,

ba nemoh’ v bídy lidské noc.

Kdo s trůny sobě pozahrával,

jim krále po libosti dával

a národy měl za podnoží

a vůli svou za vůli boží,

kdo Uhrům krále Belu dal,

a Rusům na trůn Izjaslava,

ten slávu poutem k sobě spjal

a věčná bude jemu sláva!“

Tak sotva pán že dokonal,

hluk nesmírný jej překonal:

„Buď živ náš Boleslav, král Smělý!“

Poháry vůkol břinkaly –

a furie se chechtaly –

že král jim propad’ otupělý!