PLES KORUNY ČESKÉ

Jak slunce zářím ve svých drahokamech

a hořím mystickými plameny;

zas Českou korunou jsem po všech klamech,

své házím paprsky v lid nadšený;

jsem duší národa jak duše těla,

jež po stech let jak by se probouzela!

Kdys zcizena, teď navždy vykoupena,

z tmy kobky vynesena na oltář;

dnes úctou národa jsem posvěcena

a láska jeho má je svatozář;

a planu víc tou jeho oddaností,

být požehnáním jeho budoucnosti!

Já z rukou Karla počátek svůj vzala,

však světce Václava jsem dědictví,

na jeho hlavě vždy jsem spočívala,

v něm krásy mé a moci kouzlo tkví;

a z něho mír a bratrství a shoda

jak milost řine Čechů do národa!

Já zdobila jsem hlavy jeho králů,

nehodné zdrtit neměla však moc;

když ke mně ruce zvedal v hořkém žalu,

já aspoň nadějí mu plála v noc

a sílila jej k pomsty jeho chvíli,

zář červánků, jež jitro předvěstily!

Zdeptáno posléz otrokářů plémě

a dvojhlavého orla blesk můj stih’;

bezmocný bije křídly v prachu země,

v Evropy šíř zní vítězný můj smích;

v královskou hlavu národa se vinu,

diadém zlatý jeho do vavřínu.

Můj národ od dnes mým je suverémem,

na jeho skráni chci jen spočinout,

jen jeho na věky jsem svatým věnem

a jediným, však sladkým z jeho pout;

Orlice perutí a světa k děsu

Lví silou k výsostem jej znovu vznesu.

Zřím nepřátel svých zdechlinu, ej, tlící

pod drápem Lvím v pařátech Orlice,

můj nad ní ples teď do Evropy znící

hřmí jásavě jak hlahol polnice;

lesk slávy na mých klenotech se tříští,

plamenů geyzír a mých obraz příští!

Orlice mává peruťmi v Lvím řevu –

těch strážců země světce Václava –

co nová doba u vítězném zpěvu

v zem táhne již, jsem její zástava;

mne vložte na Václava svaté témě,

jsem Paladium národa i země!