Ples lebek.

„Ach, otče, otče! co zříš na té hoře?“

„Můj synu, tmavá jenom jest to noc!“

„Tak dobře, otče, ni já vidím zoře,

A s tebou stejně v noci vidím noc.“

„Však přece, klop, klop, kdež to v noci hrají?“

„Nic, synu, to je lístečků jen šum!“

„Ach, otče, to že lístečky si hrají?

Strom holý! není lístečků to šum!“

„O synu, synu! duch se ve mně chvěje,

O nechoď dítě, probůh nejdi výš!“

„Slyš, otče, jak to skáče a se směje,

O pojď jen blíže, otče, pojď jen blíž!“

„Tam k peklu, synu, nebo vystup k nebi,

To jedno – jenom k hoře nejdi dál!

Což nevidíš tam lysé křepčiť leby,

A nevíš, to že našich otců bál?“

„To strašné se býť nezdá oku mému,

A směle, směle půjdu k hoře dál;

I což bys někdy řekl synu svému,

Bych též se tvojí lysé lebky bál?“

„Mne, synu, nejme strach, mě nejmou hrůzy,

Aniž vím, jakový je smrti jev;

Však hoře jesti, co mou staví chůzi,

Neb vida leby otců – roním krev.“

„O pojď jen, drahý otče, pojď jen blíže –

Jak slavné otců našich lebky jsou!

Hle jak se kolísají výš a níže –

Jak zemi klopá jedna za druhou!“

„O Bože! co mě mámí – slyším zníti –

O synu, moje došly hodiny;

Tu, tu, kde vlasti přestal život bíti –

Tu složím i já svoje šediny.“

„Nač trudiť mysl bolestnými slovy?

Co ušlo – ušlo v nepovratný čas;

Ne z nářku plyne opět život nový,

Jej ducha jenom vnitřní dává hlas.

Viz, viz, jak jedna ke druhé se pojí,

Jak divným sebe řídí zákonem;

Tu čtvrt, tu půl, vše v stálém nepokoji

Té celé hory klopá střed i lem.“

„A dlouho, synu, již tu nesou muku,

A trvať bude jejich nepokoj –

Až osud podá smírnou vlasti ruku,

Pak i jim tichý vzejde blaha zdroj.“

„Což osud, osud – nemám pro to sluchu,

Jím lidskou nelze vůli říditi;

Náš osud spočívá jen v našem duchu,

A na smír budeme jej nutiti.

Což to? aj, lby se v táhlé řady mění!

Hle, pláčí – a tam k nebi nesou zrak!

Již zmizely – a slyšeť kuropění –

A na východě červená se mrak.

Však, otče, co mé oči odekryly,

Což mi ranní září zjeveno?

Hle, hle, kde leby klopajíce ryly,

Je písmo jako krví zbarveno:“

Klop, klop, slyš mladý rode, naše slasti,

Msty plné poslyš zvuky, klop, klop, klop!

I vyrvi dýku z duše svojí vlasti,

A hrůzoplný upokoj náš hrob!

Můj otče! – což to? mrtvý – bledá tváře!

Již není – světu zavřen, temen, slep!

Jej kruté hoře v černé skrylo šláře –

On ušel – zde jen lysý jeho leb!

Sen tichý otcům! brzo východ zplane,

A slunce vyjde nade vlastí včil;

S ním i syn s věncem slávy u vás stane,

Jejž na hrob z větví palmového svil.