PLES.

Jak octnul jsem se, nevím sám,

kdes na přeskvělém plese –

kol plno krásných, bílých dam,

a všechny opojivý klam

na vlnách tance nese.

A píseň hudby samý smích,

a vše se štěstím chvěje –

jen já tu stranou stojím tich.

Však kdo to nyní vedle vzdych',

když vše se kolem směje?

A náhle světla ve svícnech

jsou jenom skvrnou temnou,

a kroky jak by tlumil mech,

a ticho, svůj že slyším dech –

co děje se to se mnou?

S čím hrozným jsem to v zápasu?

Ó, dosti, dosti, dosti!...

Dál hudba hraje bez hlasu –

z hrozného ticha v úžasu

jen slyším chrastit kosti!...