PLEŠA, PRAPORČÍK.

A že si právě odbyl kadetku,

měl zánovní a lesklý revolver,

na pouzdře psáno písmem velikým

a dětským bylo: Pleša, praporčík.

Přes kraj, kde vyrost’, v pole jeli jsme,

kde hezké děvče spatřil, s vozu křik’:

Mně pozdravujte otce, majku mou,

já jmenuji se Pleša, praporčík.

V Zagrebu staré lásky vzpomněl si

z dob kadetských, na růžný její rtík.

Psal na visitku: V pole jedeme.

Vy zdráva buďte! Pleša, praporčík.

Měl v kufru schován kabát parádní

a holedbal se, jak už mládí zvyk,

v konaku bělehradském zatančí

v něm se Srbkami Pleša, praporčík.

Setninu rozbili, a zpět jsme šli.

Stříleli trochu. Někdo vedle syk’

a ruku zdvihl, tiše zaplakal;

to kulku dostal Pleša, praporčík.

Kde teď je, nevím. Zpět však myslím-li,

tu vidím srpen, vlak a slyším křik,

zřím v okně vozu hlavu mladistvou

do kraje volat: Pleša, praporčík.