Plésal k Bělce.

Ržekni, Bělko, co mne k tobě víže,

Proč mé srdce k tvému lne vždy blíže,

Ržekni milá dušinko?

Zdažs mne nevidomě okouzlila,

Kdyžs mne makovníky nakrmila,

Pověz milá Bělinko?

Zdali velikých tvých očí jasnost,

Aneb liliových lic tvých krásnost

Za tebou mne zvábila?

Či snad rtů tvých cynobrových líčnost,

Aneb vlasů kadeřavých sličnost

Tak mé srdce zmámila?

Tvéli přelíbezné řeči sladkost,

Aneb slonová tvých ramen hladkost

Lásku ve mne budí vždy?

Snads mne pořkla, když sem u tebe byl,

Žebych rád všech světů pro tebe zbyl,

Cos mi udělala kdy?

Nu! buď jak buď, jen mi srdce svého

Neodjímej nikdý laskavého,

Dokud život trvá mi.

Když pak skonám, navštiv někdy hrob můj,

A tu když se pohne dobrý duch tvůj,

Skrop ho lásky slzami.

Budu po tobě já toužit věčně,

K tobě připojím se v nebi vděčně,

Byťbys zamnou přišla kdy;

Ty mi zdejší příkrou cestu hladíš,

Ty mi v nebi věčnou radost sladíš,

Ty má Bělka budeš vždy.