PLESOVÁ OUVERTURA.

Vy sličná, v očí vašich jase

proč jaro nesmí vzpláti mi

a v nové lásky vůni zase

proč moje duše zadumá se

nad vzpomínkami starými?

Ó znám to, znám, tak vždy to bývá,

to pohádka je prastará:

na plese slova tichá, snivá,

a pohled, z něhož ráj se dívá,

a matná touha do jara.

Ó znám to, znám: pak přijde žití

a ve svůj tanec strhne nás,

v svém reji divé touhy vznítí;

snu našich zláme bílé kvítí

a hodí vichrům na pospas.

A noc než padne v náruč jitra,

nám smutek sedne ke skráni –

a matný den, jenž přijde zítra,

hlod bolů najde v hloubi nitra

a v duši smutno k zoufání.