Plessis les Tours.

Král seděl v křesle v tigří kůže halen,

stráž u dveří jak zkamenělá dlela

o halapartny opírajíc brady.

Ač pozdní červen, v krbu plálo uhlí

a rudý svit jak tratoliště krve

se táhnul po podlaze. Páže vstouplo,

blíž posunulo stolek s šachovnicí

a mlčky postavilo figur řady

na dvojí pole. Vešel mladý Gaston,

dle předpisu před králem uklonil se

a mlčky sedl na taburet nízký

před pole šachové. Král jako ze snu

sáh’ k bobří čapce, na jejímž plál lemu

Madonny obraz v Římě dotýkaný,

pak pohnul rty a sáhnul k škapulíři,

kde v zlatě bělaly se kůstky světců

jak třísky ve filigrán zasazené,

pak hlavou kynul, pak se sklonil k prknu

a sedláka se dotknul mechanicky

a začal hráti. Hráli v hlubém tichu,

do zahrad bylo okno otevřené,

dech vesny dul jim lichotný a vlahý

lip květy zanášeje s těžkou vůní

na okna předprseň až k stolku hráčů.

Jak tmavé zdivo stály v sadě stromy

a keře černé; v tom zajásal slavík,

bez opovězení a etikety

vpad’ hymnem svým do chřestu odkládaných

šachových figur, do zívnutí chrta,

jenž na koberci v středu síně ležel,

do zvuku mečů, v náraz halaparten,

jak pohnuly se při střídání stráže.

Šlo k půlnoci. Král převrh’ šachovnici.

– Jsi vítěz, pravil s šklebem ku rytíři,

jenž nepotěšen z triumfu v skříň skládal

poslední zbytky zmoženého vojska,

skříň zavřel, uklonil se a chtěl jíti.

Však Ludvík sáhl rukou k škapulíři

a zvolna vytáh’ ze záňadří papír,

jej roztáh’, čet’ v něm a jej složil zase

a pravil svadlým hlasem – tak as šustí

had suchou travou – : „Olivier Daněk

když odcházel, než podpíšu, mi pravil,

bych ještě přemýšlel a uvažoval.

Já uvážil, to doplněk je malý

k zítřejší exekuci. Buď tak dobrý

a dones mistru Tristanu to, odsud

až půjdeš, stačí na okénko dole

u brány třikrát zaťukat a říci:

Král posýlá zde k zítřejšímu kvasu

cos k zákusce – on juž to obstará.“

Jak v snění k ňadrům naklonil král hlavu.

Stál Gaston vzpřímen s tváří nepohnutou,

však srdce bilo mu a v hrudi třáslo

se jako ptáče v ptáčníkově dlani.

A Ludvík jako k sobě pokračoval:

– „Jen nechápu, co si ten Daněk myslí...

Nač uvažovat? – Co tu záhadného,

tři životy, zda víc to nebo méně

můž’ rozhodovat? – O život boj vedu

s tou bídnou luzou – chtějí můj, proč jejich

bych neměl chtít?“ – A opět k škapulíři

sáh’ jakby na omluvu. – „Já se bráním,

jen bráním se a to je zákon božský,

jak člověk bráním se, leč král se pomstí.

Tři lotři – první veršem nespoutaným

se dotknul majestátu – musí viset!

A druhý v tajných alchymie spádech

pod záminkou, že najíti chce kámen

vší moudrosti, letkvary divné vaří,

na život můj to pastě, ten se Bohu

a církvi rouhá – proto musí viset;

a třetí lotr, noc když klesne k zemi

a pásku tmy přes lidí oči stáhne,

v čtyř zdí svých skrytu tajně píše, píše,

ba rád bych věděl, co ten zrádce píše,

jen zlo se tají – proto musí viset!

Jdi, Gastone, je podepsáno, odnes

to ještě dnes ku mistru Tristanovi

a nezapomeň – zítra budou viset!“

V tom strašný kašel zdusil jeho slova

a škleb a checht šly kašli v zápětí

a syčení, jak suchou had by trávou

se provlík’. Ticho. – Gaston z krále ruky

vzal papír osudný a ukloniv se

jej strčil do kožené kapsy, která

se houpala mu u levého boku,

a spěchal ven... Jak zhluboka si oddech’

pod hvězdnou klenbou vonné, teplé noci.

Dvě proběh’ aleje, pak stanul chvíli

a naslouchal a rozhlížel se kolem

na stromů černé skupiny a chvíli

pak hleděl do tmy. Jakby holub bílý

slét’ z chvoje balustrady u fontanu,

jenž jednohlasně do noci si zpíval,

tmou bílý krajkový se šátek mihnul

a za ním ruka, bílá jak ten šátek.

To ona, ona, čekala ho jistě,

ta věrná duše. – Ještě chvilka – věčnost!

a v náruč padli sobě. Políbení

a ruky stisk a v dálce zpíval slavík

a fontan, jak by chtěl je přehlušiti,

a staré stromy šuměly v jich blaho.

„Král zdržel tě!“ „Víc, než má v obyčeji.“ –

„Ty ošklivý!“ – „Ach, to je dvorská služba,

jsem věru syt jí.“ – – „Odejdeš?“ – „Jak tebe

bych opustit moh’?“ A zas políbení...

V tom šelest v houští – trapná pausa – ticho.

– „To vítr byl!“ – „Máš pravdu!“ – „Dej mi ruku!“

– „Tak, sladké dítě!“ – „Máš-li pak list pro mne?“

– „Jak neměl bych!“ A sáhnul do své kapsy

a vyndal po tmě složený ten papír.

– „Zde přečti, spal!“ – „Však dřív jej stokrát zlíbám,

ty blaho moje!“ – „Ale nyní s Bohem,

já musím jíti, však dřív tvému otci

zde dodám něco, mám jen zaklepati

na okénko u fortny parku.“ – „Darmo

bys klepal dnes, což mohla bych zde býti?

Je otec v krčmě, podvečer kam chodí,

dnes potulný tam zpěvák hostům zpívá.“

– „Jak, zpěvák pravíš? Chuďasa mi líto.“

– „Proč chuďas?“ – „Jistě chuďas, však nic platno,

list musí odevzdán být v této noci.“

– „Dej sem, jej otci odevzdat chci sama!“

– „Ne, musím za ním, je v tom vůle krále.“

– „Ne, dej mi list, jak přijde, odevzdám jej,

nač vytrhovati ho, když se baví

po denní námaze, o alchymii

on s mistrem Jehanem rád hovořívá

a s Comminem zas rád o časech dávných,

to chvilka jediná jest jeho štěstí;

ať baví se!“ – „Máš pravdu, ať se baví!“

A polibek zas nový, obejmutí,

pak dlouhé ticho – procházka pak ještě

pod stromy ztemnělými, blíže fortny

list druhý dal jí a děl vlídně nahlas:

„Jej odevzdejte otci, jak se vrátí!“

Pak úklona a zaskřípnutí klíče

a heslo stráži, která rozespalá,

jak stihla zbroj a barvy Gastonovy,

hned otevřela. Zmizel v temné noci.

Do domku, jenž se celý halil révou,

(kdo hádal by, že obydlí to kata?)

lehounkým krokem ptáka vešla dívka,

nahmátla lehce kliku v tmě a vstoupla,

div nezkřikla však, u korbelu seděl

jak mračno na obzoru mistr Tristan.

– „Kde touláš se mi,“ pravil drsným hlasem,

„je dávno po půl noci, rád to nemám!“

– „Noc je tak vonná, v zahradě jsem byla.“

Víc Tristan slova neřek’, upad’ v snění

a zmožen pitím sklonil hlavu k hrudi.

– „Mám od krále zde odevzdati psaní.“

– „Jak, psaní? Mýlka asi – Olivier

před večerem již odevzdal mi jedno,

dle kterého mne tuhá čeká práce

před slunce východem...“ A v tom juž klesl

do lenošky... – „To nový list je, otče!“

– „Nuž dobrá, polož k prvnímu jej, zítra

se na to podíváme. Na kredenci

pod svaté Panny soškou první leží,

dej druhý k němu.“ – A juž nedomluvil,

snem přemožen zle chrápal. V středu jizby

mdlým světlem lampy ozářená stála

bez hnutí dívka... sáhla do kabelky,

list vytáhla, to Gastonův byl dopis,

jej políbila v chvatu, slabý úsměv

rty přeletěl jí, v záňadří jej skryla.

Pak druhý vytáhla a čtla a v žilách

krev stydla jí – na otce hlédla, dřímal

a zdálo se jí, pevně. Rychle k lampě

list sklonila, žeh rudý prolét’ jizbou,

však bleskem jen, již velký krb jej shltil

i s popelem, pak tiše lampu sfoukla

před Madonou a odešla v svou jizbu

tím krokem šťastných, kteří dobro činí.

Před slunce východem se vzbudil Tristan

ku tuhé práci, huče do svých vousů:

– „List králův, ano – kam pak jsem jej schoval?

Nu ovšem – – tady... Madona jej hlídá...“

Sáh’ po listu a protáhnul své údy.

– „Mám dvacet pověsit jich, hezká práce!

Hej, Ninetto, sem přines korbel vína,

ať posilním se!“ – Sáhnul v řídké vlasy.

– „List od krále! – však ano, mám jej v ruce –

však ještě jiný? – Ne, to se mi zdálo,

jak plete se to v snách a opakuje,

mně zdálo se, že Ninetta mi řekla:

Zde druhý list, jenž první doplňuje!

Však byl by zde a tady jest jen jeden,

ten, který dal mi včera Olivier,

a jiný žádný, jak se to v snech plete,

br, hloupé sny, však raděj chutě k dílu!“

A vyklátil se po slavnostním doušku

o těžký meč se opíraje zvolna,

co Ninetta strach v duši, úzkost v hrdle,

se mezi dveřmi druhé jizby třásla

jak holubice. Když odešel, s pláčem

před obraz Madony se vrhla šťastná:

„Jsou zachráněni!“ – Kdož si všimne toho,

na děsných čtyřhranech tam nad podhradí

že o tři těla míň se houpá? Večer

jak denně Gaston hrál zas v šachy s králem.