PLÍŽILA SE CHVÍLE SÍNÍ

Plížila se chvíle síní

podél stěn a podél skříní.

Letěla jak lyšaj, klesla,

neurčitý smutek nesla.

Možná, v duši zasadila

bolest, aby smutná byla.

Neb to nemoc vešla, líčí

v tělo jedy, jež už klíčí?

Či to radost byla? Tichý

má též krok jak zlo a hříchy,

neurčitý nápěv zpívá:

něco tají, něco skrývá.

Neb to pozdravení něčí

z mrtvých spánku, z živých řečí?

Či to byl jen závan růží,

když se s chladem k noci druží?

Či to tma, jež zvolna klesá,

nese pozdrav chvojí, lesa?

Na rty, oči, čelo, všade

ruka nevidná se klade,

která usmiřuje, hladí,

rány nedrásá a chladí,

řečí vítá, jež tak prosta:

života neb smrti hosta.