PLNÉ JARO.

V zeleném ohni stojí stromy,

nehybný vichr taveného skla.

Drny žíří. Bělostný, roztopený med

šatu oblévá bledý trup.

Vlas: draho srší lněný jantar,

ze silného vzduchu narozen.

Dálný, měkký kov slizce blýskne,

podlouhle vzbuzen vodou sluneční.

V stínu zředěném světlem odraženým,

odhmotněni v tvaru, zostřeni v obrysech,

lidé linou jednotvárný přísvit,

křehké jdoucí plochy, tiší duchové země.

Tváře zpod lesknavé pleti bezestínové

roní vlastní teplo; zvětšeny jsou;

hlubší rysy projaty spodní krásou.

Tišeji žijí nitra; viditelna:

pod srdcem zalklé, polovědomé prázdno,

v něm u dna doutná slabé rašení.

Ať z ticha jejich vypučí nový tvar,

mléčný vrchol linek zjevených,

hudební růže křídlatá.