PLNOST LÉTA

Co žita metala již, mlžilo se v nich

lehounce, zlatě, zdála se též zlátnout ves,

tu luka byla jeden květ a vodních stružek smích,

hus pasáci zasedli každou nespasenou mez

a křiky po stráních a praskot bičů dozníval,

až večer bylo plno hvězd a zvonek zaklinkal.

Tu někde na sadu se sešli v teplé noci té

tak rozhaleni, sedli do skupiny, tmou již oblité,

sousedi, sousedky a mládež křepčíc kolem senných kup

zpívala, na časy se blýskalo, že ze zvonice

se leskl kříž, co mnozí ještě klábosíce

již usínali, ztráceli se zvolna do chalup.

Jak lázeň potok dýchal teplo ze traviny

a raci lezli hloupou vášní v hrachoviny,

byl čas, kdy kolem pole řepného se musíš krást,

vytrhneš řípu nevzrostlou, i kousneš do ní – slast!

Tak, jak jsi chodil bos, když hvězdy proměňavy

stříbřily v rosné konce posekané trávy.

V košili často servané, kalhoty s jednou šlí

a bez čepice kolem osyk do rybníka

jsme vzdor zákazu potmě vykoupat se šli

a nebáli se hastrmana, tajtrlíka,

ač mluvili jsme o něm, a když mlasklo cos

kdes v chobotu, my hrdinsky jsme zdvíhali svůj nos.

Když za výpravou zlákán byls, jež do lesů

šla v noci hledat vepřů zloděje a krav,

cikány Růžičky, cikánky černě lesklých pačesů,

když ploužit krok jsi slech', klest praskat za výprav

a houkat sovu kdes a kapli Jana Křtitele

se bělat na kopci s tím tichem jako v kostele.

V ty dny a noci paren vše se potem slívá,

a nedozrálé ovoce tvou první láskou bývá,

i bázeň před zraky, zmračené v přísné řasy,

když páně učitelův hněv překypí pěnící,

co vymlouvající se selhávají hlasy

plačících dětí v nízké školní světnici.

To dokvétají žita, barvy hoří květin všech,

přepestrých květin, dětí hry jsou nejbujnější,

sad, pole, zahrady a les má silný dech

a za růžemi, stromy plno tajných skrejší

má léto blažené, a dnů a noci hra

již tuší plnost svou a k vážnosti žní zrá.