PLOCHY.

Přes velké rozlohy když díváš se, zrak bolí,

když slunce teplá zář

ve zlatých paprscích se leje v plochy polí

a opře se ti v tvář.

Na hradech zbořených to je, když zíráš s hůry,

že obracíš hned zrak

na srdce, písmena tam vyřezaná z kůry

na kmenech, kde vzdych’ pták.

Je letní odpůldne a slunce v plochy praží,

již nutno dolů jít,

ty cítíš, paprslek jak za paprskem vráží

se do zrajících žit.

V park vešel’s pod hradem, stín stromů tebe chladí...

Bys odpočinout moh’,

svůj šátek prostíráš a lehna do kapradí

máš v duši záři ploch!...