PLOD POZNÁNÍ.

Pod Stromem Života, jenž v středu Světa

tak hrdě vztyčené nad zemí k Nebi,

hluboko v půdu vsazen, svoje témě nes

a v majestátnou šíř své rozprostíral větve,

života květy plesně rozsvícené,

poznání plody teskně zatížené,

sklíčen a roztrpčen kles v mdlobě Člověk.

Ne Adam už a přec krev z jeho krve,

ne prostřed Ráje už, však v Země zakletí;

ne zvěří důvěřivou obklopen,

šelmami však, jež na něj z úkrytu

cenily tesáky, očima blýštěly

a z hrdla řičely svou k němu nenávist;

ne trpný, bez potřeb, blažený v dětské hře,

však hladem po hmotě a žízní poznání

uštvaný, zrazený –

Ne Adam už, a přec krev z jeho krve,

než Abelův, víc Kainův potomek,

zde pod tajemným Stromem Života

proklínal Boha, zrádný Jeho Strom,

i svého praotce, že ďáblem dal se svést,

by pojedl kdy plodu poznání.

Ten Ďábel! Jak mu tehdy lhal,

praotci jeho, jak mu tehdy lhal!

„Jez!“ řekl tehdy „Jez! A staneš se

moudrým a blaženým, jako tvůj Otec, Bůh!“

Oh vyplnilo se! Tak moudrý je,

že od ďábla anděla nerozezná;

tak blažený, že není skývy chleba,

jíž v žáru poledne by nemusil si

na tvrdé, bránící se zemi těžce dobýt;

tak bezpečný, že ani na chvíli

zbraň nesmí poodložit, aby nebyl

od zvěře stále na něj číhající,

nepřátelské mu tak, jak on jí býti musí,

má-li být živ, zaskočen, zahuben!

A Člověk zvedl pěst a k Stromu zahrozil:

„Lháři!“ syk, „Lháři!

Zrádný, ničemný, jak vše, co vydá kletý tento Strom!“

Tu, hle, zpod hustých větví temně šumících,

mimikry Stromu, zakletý snad v něj,

snad zlíhlý z něho – Ďábel vytáh se,

opice šeredná, a přec tak obratná,

s očkama výsměšnýma, a přec jakoby

za nima v hloubce oheň vědění,

nejukrytější poklad Pravdy temně hořel.

„Já nelhal,“ děl – a ušklíb-zasmál se,

jak tisíc potměšilých skřetů najednou,

a přec tak svůdně, jako tisíc sirén

záhadnou krásou hlubin zraňujících.

„Já nelhal a teď nelhu tobě zas,

když opakuju, co jsem tehdy řek

praotci tvému v Ráji: Jez zde, staneš se

moudrým a blaženým, jak Otec tvůj, jak Bůh!

Což nejste z jeho krve? – Neřekl jsem: Pojez!

Já řekl: Jez!

A moudrost, blaženost mu Boží slibuje

já neřek: Hned!

A též jsem Adamovi neslíbil,

že v Ráji zůstane, když pojí plodu,

jenž oči pro vědění otevírá

a vyrost na Stromě, jenž v hloubce koření

a zpupně hrouží témě v Nebes klín!“

A Stromu mimikry či zloduch zakletý

do jeho těla – Ďábel zátah se

Člověku ve Strom zpět, jak vlna v hladinu,

hlas jeho zánik v Stromu šumění,

jak zaniká ve snění přeludném

na chvíli zakmitnuvší v něm myšlenka hluboká.

Vše bylo jen jak přelud...

A přec: Byl to přelud?

Vstal Člověk zbledlý, vztyčiv se jak Strom,

jenž před ním strměl k Nebi temenem,

své paže rozkřídlil, jak On své větve širé,

a slavným doprovodem k Jeho šumné hudbě

zazpíval píseň velké k Němu lásky:

„Buď požehnaný, Strome Života,

z něhož jed Adam v Dětském Ráji svém!

Buď požehnaný plod Tvůj tajemný,

byt z ruky Ďábla podán!

Buď požehnána kletba, kterou vzal

Pán Ráje na sebe, by Člověkem se stal

a odtud rozvíjet se mohl na Zemi!

Jen v potu tváře Hmotu zmáhaje,

jen množe se a povždy znovu mře,

než množením se rodě povždy znovu,

vždy více nasycený plody poznání

z Tebe, ó Strome, tak vždy víc a víc

schopnější práce, boje – může Člověk růst

a vzrostlý jako Ty, ó Strome Života,

v Střed Země, v Pekla výheň vsazený a přece témě své

hroužené v étheru myšlenek-činů Božích,