Plťaři.

Dolů od tatranských hor

za vorem se plaví vor

polehoučku, v polotaji

plave z Hronce až k Dunaji.

Houpavě se nese dál,

podél strží, podél skal;

předivně se voda pění,

zastavíli o kamení.

Nestavte se o kámen,

dolů pltě, dolů jen!

a vy, pozor, plťaři,

ať se výtoň podaří!

A ty, starý baťo, hej!_

zaveslovať neváhej,

nastav síly, nastav dechu,

třeba klád a třeba spěchu.

Tamo ku Prešpurku boč,

stáhni houžve, na břeh skoč!

a vy, hoši, spěchá práce,

urobíme tři paláce.

Zrobíme je na pospěch,

dosti na ně sloupů třech,

při hůřeli kladku s kladkou

s příčkou utužíme hladkou.

Jaj, Slováci, hola hou!

to paláce pro nás jsou;

to palácky tříčtvrteční –

buďme za ně pánům vděčni!

Aj, proč to má, brate být?

Maďaři tak chtějí míť,

aby mohli k rozličnosti

věšeť právo s poctivostí.

Jaj, a proč to obé as

má přijíti na provaz?

Aj proč? věru bez pochyby,

že se to těm v Pešti líbí.

Kdyby vrah, či zbojník jen

měl býť pouze pověšen,

musel prý by kat své štěstí

hledať nejprv v Budapešti.

U nás nic by nenašel,

tu – by nešel na kaštel,

na raz páni změny dbalí

vraždu právem jmenovali.

Přeměnili zlotu hnedky,

všňořili ji v zlaté cetky,

oblekli ji do dolmaně

a šablici dali k straně.

A to právo? zašlo pryč,

bloudí krajem v dél a v příč,

ale Maďar všude spěší,

chytá, týrá je a věší. –

Nu to dobré, což je víc?

každá věc má rub a líc...

nejdřív bačíkové naši,

potom vrazi a magnáši.