PLUH

Osmahlý s tuhou hrudou zápolí,

za loňské klasy splácí jí dluh;

jde – skřivan nad ním – dlouhém po poli

a rukou těžkou obrací pluh.

Pot – vlastní je role – rysem jde smědým,

třesk kosy letní zvoní mu v sluch.

Jde volným krokem za koněm hnědým

a rukou těžkou obrací pluh.

Půl dne naň hledět, půl dne jsem s to něm

z rozpuklé brázdy volný ssát vzduch.

Smět jít za hnědým po poli koněm,

smět rukou těžkou obracet pluh.

V městě kdo srdce serval na poly,

k svaté se práci nehodí druh:

nejdi za hnědým koněm po poli,

nech ticho ležet blýskavý pluh.

Zpomínám: Opa... břehem topoly...

do mostu sivých spěl polí pruh...

tam šel před lety děd můj po poli

a rukou těžkou obracel pluh.

Smím věřit lidem učeným oněm,

co praví: „žití vrací se v kruh“ –

půjdu též jednou za hnědým koněm,

nad čelem slunce, pod rukou pluh?