Pluh.

Pluh dřímal celou zimu v kolně,

kde lehal na něj prach a rez,

a on, cti dbalý, těžce, bolně

to poskvrnění svoje nes’.

Tu přišlo jaro, záře, kvítí,

vše chtělo zase k slunci ven,

a nemohlo to jinak býti,

i starý pluh byl vytažen.

On prvně zaryl ostří v zemi

a rovné brázdy polem táh,

vždyť věděl, že tam s nadějemi

se zrno chytne v hlubinách.

A čím se hlouběj v zemi vrýval,

tím více mizel starý stesk,

tím více rzi a kalu smýval,

tím více svítil, víc se lesk’.

A já, když se tak toulám luhem

a blysknouti jej v slunci zřím,

tu vždycky nad tím starým pluhem

jen tiše sobě pomyslím:

Když zakalila duši tvoji

rez vášně nebo viny tíž,

jen velkou prací, v tuhém boji

ji ozáříš a očistíš!