PLUH.

Brázd rýhy přede mnou se táhnou do daleka,

a slunce západní v zem’ rozjízvenou kane,

prsť žírná, černavá je bez hrud vlhká, měkká,

i hlína zavání z té plochy rozorané.

Den celý chodili tu s pluhem bujní koně,

a vozy po cestě tu líně vlekli voli,

šel s režnou zástěrou rozsévač po záhoně,

a teď ten podvečer se zdá být smutný v poli.

Už noc jde pomalu. A černé brázdy zejí

jak rány na těle, jež oblila krev ssedlá,

poslední oráči už v mlze odjíždějí,

a dávno pasačka tu krávy kolem vedla.

Jen pluh zbyl na poli a s barvou země splývá...

Měsíční paprsky se lijí v ticho teskné...

Však oko upřené když déle v tmu se dívá,

pluh onen rozezná... A zdá se, že se leskne...