PLUHU.

Hluboko mi orej,

ty můj dobrý pluhu,

jediný můj věrný

na tom světě druhu!

V čarodějném hradu,

v pohádkovém kraji

kdes to lidské štěstí

zakleto prý mají.

Hledají je pravdou,

hledají je bludy,

na nebi a zemi,

a ví Bůh, kde všudy. –

Hluboko mi orej,

pluhu můj, v to pole –

naše štěstí tady

odpočívá dole.

My v tu vlastní sílu

jenom víru máme. –

Hloub! – můj věrný druhu,

však je vyoráme.