PLUKOVNÍ TAMBOR.

K nám vojsko táhne za hluku

a před ním tambor od pluku,

tvář jako z mračen vousatá,

hůl samá záře od zlata.

A když ta hůl se zakmitne,

jak z mraků blesk kdy vylítne:

hned rána v buben udeří

a hudba z plna naměří.

Hned hudba hřímá stohlasá,

že až to srdcem otřásá,

že v okna děvčat přispěje,

jak když tam kvítí naseje.

A jedna ze všech zářivá

jak sluníčko se usmívá:

to tambor táhne kolem ní

a teď dal holí znamení.

„Ba věz, můj drahý obrázku,

ten cymbál v mém je závazku,

s ním flétny tebe pozdraví,

že já jdu kolem ve zdraví.

Ten buben hřmí ti na počest,

že srdce mé tak věrno jest,

a hůl má trouby nestaví,

až slavně tebe oslaví.“

Dál hřímá hudba v ulice,

jak velká zvuků vichřice,

ta okna, dvéře otáčí,

ta srdce z těla vypáčí.

Dál táhne vojsko za zvuku

a před ním tambor od pluku,

tvář jako z mračen vousatá,

hůl samá záře od zlata.