+ KOUDELA + VACA + STAROŠTÍK

V nejkrásnější shodě

čas jim pěkně míjel.

Nyní Osud pro ně

s trakařem si přijel.

Dědek, mohem starší

nežli jeho jméno,

s dlouhou, bílou bradou,

s kosou přes rameno,

stanul s povozem svým

u zemského domu,

pot si utřel a pak

zvolal hlasem hromu:

„Páni přísedící,

hodina již padla,

sneste rychle dolů

svoje zavazadla!

Honem, pospěšte si,

Staroštíku, Vaco,

hle, odměna vaše,

víte dobře, za co!

Bývali jste jiní,

pýcha vás však spletla,

že jste začli sloužit

nepřátelům světla.

Taky ty, Koudelo,

sejdi ke svým věrným,

když už nelíbíš se

příznivcům svým černým.

Rychle, přivlečte své

kufry, neboť spěchám.

Co se ještě stane,

pro sebe si nechám.

Kdybyste číst mohli

v hvězdách tajné znaky,

věci příští byste

jak já znali taky.

Převraty se dějí,

zmizet mohou v zmatku

i výsady Němců

i moc velkostatku.

Nestane se to dnes,

zítra nebude to,

nepřijde to stejně

ani příští léto.

Teď však nezdržujte

mě již na mé pouti,

naposled bych ještě

moh’ se podřeknouti.“ – – –

Veze Osud vratkou

slávu na trakači,

v zadu postavy tři

slzou cestu smáčí.

A vám z toho plyne

tuze zdravá lekce,

že jsou klerikáli

v nebi bez protekce.