PO BÍLÝCH STEZKÁCH.

A přes temena pohoří

dvě hvězdy spolu hovoří,

přes nezměřené pláně:

– Dva na Zemi se líbají,

a Země mstivá potají

si chystá propast na ně... –

„Jak sladko líbat s večera,

po bílých stezkách do šera

to neskonale svádí...“

– Kéž mohou trním zarůsti...

Leč všecko se dnes odpustí.

Oh! Agnus Dei! Mládí. –

„Než první úsměv do rána

přes pole čerstvě zoraná

vypraví Slunce, usnem.“

– A ta dvě srdce dole tam,

náchylná k prudkým krve hrám,

továrním zmlknou dusnem. –

A lesy, vody, pohoří

v nesmírný klid se ponoří.

Noc v západ hlavu skloní.

A první hvězda umlká,

zatím co druhá tiše lká

a rudé jiskry roní...