PO BITVĚ U LIPSKA.

Ty z Venusie vyšlý pěvče dávný,

půjč lyru mi, jíž oslavovals vavřín

od břehů nilských v Řím se vrátivšího

Augusta vládce.

Či z hrobu vstaň a sám tu odu zapěj –

ač neztrne-li duch tvůj a tvá ruka,

k tepání zvučných strun už připravena,

neklesne matně

a neřekneš-li pokyvnuv mi hlavou:

I moje lyra má jen slabé struny,

zde zpívat směl by pouze olympický

Foibos Apollo...

Drak nestvůrný, jenž oheň metá z tlamy,

v jeskyni hlídá oběť uchvácenou

ji vyrvav těm, kdož bděli nad ní kdysi,

Evropu pannu.

Již ubohá, ach, zmírá beznadějí,

neb nebe neslyší jí ani země

a bílé kosti, kolkolem jež leží,

zlý skon jí věstí.

Ó Bůh vždy čeká, až se člověk vzchopí

a přiloží-li ruku k tvrdé práci,

dá požehnání, dá i zdaru jemu

nebeský Otec!

Hle, rytířů tré kluše černým lesem,

tré bratří jasných, František náš v středu,

je vůdcem bystrým, Alexander při něm

i Friedrich pruský.

Již vyrazil drak proti nepříteli,

již oheň lije z tlamy rozběsněné

a hotovy jsou jedovaté zuby

vzít novou oběť.

Však již tu meče – ruce, jež je vedou

síleny zbožností a vírou v nebe –

bít začínají, zem se chví i lesy –

třeskotem boje.

Tři dlouhé dny to trvá zápolení,

tři dlouhé dny se chvěje panna bědná,

zda zaplesat smí – k pláči neměla by

slz žádných více.

Dne třetího – když hrozný plaz se vzepjal

k poslední ráně – František náš jasný

mu vehnal v boky bojem rozpálenou

smrtící ocel.

A k němu, jenž svou nohu nyní vstavil

na hlavu draka, co se z boku lije

krev černá, kouřící se, volným tokem,

pokleká panna.

Ó zněte zvony! Věnce vijte, dívky!

V šat sváteční se strojte, národové!

Te deum pějte kněží u oltářů!

Vítěz se vrací!

On Alexandra Macedonce větší,

on nad Caesara vynik slávou svojí,

neb oni nesli za hranice země

meč dobývačný –

Co František náš Evropě dal pokoj.

Ó kníže míru. Bůh ti dopřál lesku

dní Augustových, štěstí Trajanova,

rač dáti tobě

dnů žití počet, co je v moři písku.

V tvé ruce leží národů tvých blaho

a tebe oni jako Tita zovou

rozkoší lidstva!