PO BITVĚ U ZBOROVA.

Svatopluku Čechu, spící v hrobě,

smutný pěvče písní otroka,

zachví se tvé srdce v této době,

nad Prahou když noc jde hluboká

a pod Vyšehradu skalní stěnou

ve vln šumu cosi zajásá,

že tvůj lid šíj zvedá ujařmenou

a že kletá pouta setřásá?

Srdce chrabré! Ne, už pravdou není

výčitka tvá trpká, neblahá,

že rab mříti za sebe s to není,

že jen na jatky jde za vraha.

Srdce z kovu, jež jsi v hněvu, v bázni

tolikráte bilo na poplach,

jak je ti, když vřava boje zazní

v kamennou tvou hrobku v nočních tmách?

Pušek rachot sen tvůj ruší temně,

hřmění děl v říš smrti zapadá –

k hranicím to tvojí české země

postupuje česká armáda!

Národ otroků jde k súčtování,

v hroznou zbraň se mění řetězy,

svobodu nám nesou z ruských plání

naši mstitelé a vítězi.

Vpřed se valí jako bouře divá,

vzkřísil snad Bůh mrtvé Husity?

Už je v proudu česká ofensiva,

o které jsi nesnil ani ty!

Čech zas v boj se žene velkolepý,

za svou věc zas mře a krvácí.

Nezdá se ti, že zas duní cepy

a zas utíkají křižáci?

Nezdá se ti, jakoby se hroby

otvíraly a duch hrdinů

z nejslavnějších našich dějin doby

ohněm přeléval se do synů,

jak by opět světem řítila se

stará česká hradba vozová,

jak by k vítězství ji vedl zase

zeman z Kalicha a z Trocnova?