Po bitvě.

Dobouřila běsná bitva!

Zbyly její stopy.

Padlí leží jako ve žních

mandele a snopy.

Noc se snesla na bojiště.

Chvilky nelze ztrácet!

Čas je sbírat poraněné,

nedat vykrvácet!

Odnášejí zmrzačené,

k sténajícím běží –

Zkoumá se, kdo ještě dýše

z těch, co kolem leží.

Kopají se velké jámy

na hromadné hroby

mladým, silným, statným mužům,

obětem své doby! –

(Mrtvý vojín pro živé jest

nebezpečným tělem!)

Do šachet se kladou šmahem

přítel s nepřítelem –

bez rakví a těsně k sobě,

pokud stačí míra.

Nerůzní tam stupeň, statek,

vzdělání neb víra:

pán i nepán pod lopatou

stejný osud sdílí.

Na všechny se klade stejně

z vápna rubáš bílý.

Nechť si matka vyrve vlasy

zoufalá a bledá –

co má země uzavřeno,

toho zpátky nedá!

Nenajdou míst příbuzní, až

pátrat po nich budou;

kost a kouli vyorá jen

oráč pod svou hrudou.

Zamyslí a zadumá se

člověk na té líše,

kde sloup slávy sobě zřídil

rozmnožitel říše!