PO BLUDNÉM HOLANĎANU.

Slib svaté věrnosti až ve smrt stálý

když vykoupil jej z prokletí a hoře –

jej, odsouzence po věk bludného,

když loď, s níž krverudé plachty vlály,

s ním klesla v pokoj věčný na dno moře

a v blankyt plný jasu smírného

on spasen vzlétl se svou spasitelkou:

v noc chmurnou, pohnuta tou scénou velkou

jsem vykročila, domů spěchajíc,

tmě, bleskům, rozechvělým dumám vstříc.

Pak v bouřné noci jal mě divný sen.

Mně zdálo se, jak při zásvitu hvězd

se vznášel poutník povětrných cest

a chmury pronikal. Ne lodí vzdušnou:

jak pták, jen vlastních křídel silou rušnou

se nesl svoboden a nestísněn.

Měl přísnou tvář a čelo zorané;

bled, nesl mírný úsvit v důlcích očních,

a pod perutě jeho prostranné

se městnal obzor, šerý v šíř i dál.

Šat nezřetelně modrý na něm vlál

tak tmavý jako blankyt za chvil nočních.

Jen skromnou oděn řízou, v hrubém plátně,

svůj širák s mušlí volně na kštici

a sutky ve svalnaté pravici,

ten obr letěl výškou majestátně

a mluvil pozdrav, neb snad strážné heslo,

jež polohlasem ozvěn blíž se neslo,

v půl tichem zhlceno, v půl z dálky hřmělo,

jak směsí jazyků by v sboru znělo.

Měl haluz olivovou v druhé dlani,

a z plodů bohatých, jež zrály na ní,

se prýštil olej do hlubiny stinné

i kapal do vln bouřných v moře siné,

kde peřeje se srážely a rvaly

a vztekle tříštily se na úskalí.

Pruh polosvitu za letcem se táhl,

však před ním věžily se kupy chmur;

on letěl dál! On cíl měl předaleký,

a byť mu bylo přeletět i věky

i světa rej až v pokoj zásvětský,

on letěl dál!

Hrom zařval jako tur,

vše spáče vzbudil, s vichřicí se spřáhl,

mou zachvěl duší, v níž se úžas ptal:

Byl to jen přízrak šílený – a lhal?

Či přece, přec byl sen to věštecký?

Ten genius, duch Práce, prapotomek

ten Heraklův, zdaž v babylonském víru

všech plemen vsadí olivový stromek,

jenž národům dá po větévce míru?

Či jako přelud znikne do nadsvětí?

Či k lidským břehům jen jak buřňák letí? –