PO BOUŘI.

Po bouři v svůj známý vcházím les

s němou bázní v duši,

která tuší,

jak tam asi řádil bouře běs.

Jako v hrobě vůkol – mrtvá tiš,

leckde vyvráceny

leží kmeny,

ani hnutí lístku necítíš.

Avšak slyš! To nezašustil mech

tobě pod nohama,

země sama

vyrazila z ňader táhlý vzdech.

Nyní mocněji ten vzdech se kdes

opřel do haluze;

to se v hrůze

dosud na všech údech třese les.

A když lehce jen se zachvěje,

v zeleném se moři

mechu boří

jako slzy těžké krůpěje.