PO BOUŘI.

Po ráně rána drtící...

Však dosud stojí strom,

sjel dolů vždy blesk smrtící,

kmen nerozrazil hrom.

Sám diví se, že posud tkví

v svých pevných kořenech,

a nechť se rána nezjizví,

nechť neskryje ji mech,

kmen dále vzpne koš haluzí,

a větřík šumí v nich,

pár mrtvých ptáků illusí

jen krutý blesk ten stih’.

Sem nové spějte údery,

mne nepoleká hrom,

jsou marny rány veškery.

Co zmohou? – Vím, jsem strom!