PO BOUŘI.

Moře dosténalo; vlna s vlnou krotne,

mračna rozprchla se, zory pruh se jeví,

jak když na lešení mistr mečem protne

šíji sličné děvy.

Jas a zář se chvějí, šíří na východě,

po čelenkách zlatých mají horské skráně;

mladý, usmívavý den se kloní k vodě,

k moři tíhne káně.

Na strnulé květy břehu motýl sedá,

vánek lichotivý vlažným jitrem duje;

na úlomku stěžně dívčí růže bledá

s mládcem vodou pluje.

Kolem jeho krku rameno mu vine,

oči – hvězdy mroucí, rty – korály siné.

V mořském nebi plují; květ jich tváří shora

zlatá líbá zora.