PO BOUŘI

Já vidím zašlý čas jak přešlé bouře tvář

sladce se vlnícím závojem par a mžení:

nesvítí hromu hlas a mlčí blesků zář,

vrhajíc v tmu stín toho, co už není.

Slunce je za mnou. Vláhou života

pokropen září hřbitov chvil a věcí

a v mraku přede mnou se duhou mihotá

déšť mžících dnů, jenž přestává už téci.

Já slyším zašlý čas jak doznívání v šíru,

hrom za horami, smrt, jež chroptí sníc:

z mé bouře umdlené vykvétá duha míru

a věnčí veřeje, kterými vejdu v nic.

Spálená vůně mladosti roztříštěné,

studený ozón blesků hasnoucích,

napíná plíce, staré srdce žene

jak loď, kterou zas dobrý vítr zdvih’

z bezvětří hrůzy v pěny sněhobílé,

vroubící horizontu mlčenlivý prah.

Leť, lodi má, a nemineš se cíle,

křišťál kry ledové kde bloudí v hlubinách.